Ona to ani nemusí být ani žádná příhoda, ale prostě se vám třeba zalíbí krajina a šup, vaše paměť si ji uchová někde v podvědomí a vy si na ni občas vzpomenete. Pokud na ni myslíte často, tak to byl asi zážitek výjimečný. Jistě si pamatujete, že zpočátku se vám zdálo výjimečné naprosto kde co. Uchvátil vás potůček, pohled do údolí, nebo nějaká jiná krajinná svéráz. Nu a když jste cestovali stále více a více, už vám to tak nepřišlo. Stojíte a koukáte na vodopád a vzpomínáte, že už jste podobný viděli tam a tam, takže co jako je tady navíc?  

Možná tam nic navíc není, ale každý kousek krajiny a něčeho v ní je tak nějak jiný. Stejných je jich skutečně málo. A úplně stejné snad ani neexistují.  

Jsou pak věci, které na cestách vidíme běžné a normální, a potom také ty, které jen tak někde neuvidíte. Kamarád nedávno vyprávěl, že viděl v Kostarice kamenné koule a dokládal to poměrně slušnými fotografiemi. Když jsem mu pak řekla, že nemusel za nimi až do Kostariky, ale že je má prakticky za rohem, samozřejmě mi nevěřil. Tak on tam samozřejmě nejel kvůli nim, záhady ho nezajímají, ale když tam byli průvodcem zavedeni, proč se nepodívat na něco nevšedního. Stalo se tak při návštěvě ostrova Isla del Caño v provincii Puntarenas.  

Je ovšem pravdou, že jich tam je opravdu hodně, prý kolem pěti set, což tedy tady za rohem není. Jistě víte, o čem je řeč, pokud ne, tak sedněte a vlak či autobus a zajeďte se na ně podívat. A nemusíte ani do Bosny, osady Zavidovič, nebo Grab-Mečevič. Tam jich je prý kolem šedesáti. Stačí vám zajet k nám na hranice se Slovenskem do městečka Jablunkov. A ještě blíže jsou v lomu vesničky Vidče na Valašsku. Ovšem o těch mám drobátko jiný názor.  

Ale to jsme hodně odbočili. I když, vidět něco podobného se nepodaří každému, takže se lze domnívat, že i to lze považovat za mimořádný zážitek na cestách.