Vytváření pevných společenství v tomto typu školy, je kvalitním základem pro absolventy, jelikož nebudou mít problém se zařadit do společnosti a vytvářet kvalitní mezilidské vztahy. Dalším kladně hodnoceným aspektem je vytváření tzv. reálných situací, kdy se žáci učí zvládat problémy nejen každodenního života, ale i života budoucího mimo školu. Tyto situace se navozují uměle pomocí tzv. Pedagogické situace, kde se tvoří problémy a otázky, které jsou určeny jak učiteli, tak žákovi a tyto otázky je nutno řešit a reagovat na ně. Jako velký přínos pro studenty považuji především dva ze tří okruhů týdenního plánu, a to jsou příroda a svět člověka, neboť právě tyto složky, jsou součástí našeho každodenního života a právě tyto znalosti je potřeba stále prohlubovat a zdokonalovat.

Třetí okruh – Bůh, je z mého pohledu poněkud problematický a o jeho potřebě v zařazení do tematického plánu by se dalo polemizovat. Dle mého názoru je důležitý v tom ohledu, že žáci sami vnitřně věřící tuto výuku vítají, neboť prohlubování jejich víry jim ulehčí cestu životem. Avšak v případě, že žáci věřící nejsou a vnitřně žádný vztah k víře v Boha nemají, mohou být vlastně tlačeni do něčeho, čemu sami nevěří a to se může negativně podepsat na celém jejich dalším vzdělávání v této instituci. Jako další negativum této školy vnímám také to, že je jeden učitel určen pro třídu, kde se nachází kolem padesáti žáků. Sama ze své praxe si neumím představit, jak bych se mohla kvalitně věnovat tolika žákům, obzvláště v případě, že by mnoho z nich potřebovalo individuální přístup. Pro učitele takové množství studentů musí být velmi náročné nejen z důvodu obrovské pracovní vytíženosti, co se týče pomoci jednotlivým žákům, ale také pro něj musí být nesmírně náročné s takovou třídou pracovat, pokud se uvolní kázeň a takové množství žáků se „rozpovídá“, neumím si představit, jak bych takové množství lidí žádala o pozornost.
Ovšem na konci uvedu drobné „vychytávky“, které se mi na Jenském plánu obzvláště líbí, a to je například to, že si sami žáci ve třídě vytváří školní řád, podle kterého se pak musí řídit, nebo se mi velmi líbí fakt, že na této škole se nevydává vysvědčení, které považuji za naprosto zbytečnou a pro děti stresující věc, která je vede pouze k honu za lepšími známkami, nikoli za kvalitními vědomostmi.

A poslední věcí, kterou bych v tomto programu „vypíchla“ je rozdělení výuky na rozhovor, hru, práci a slavnost. Zde bych nejvíce vyzdvihla právě zmiňovanou slavnost, která je oproti klasickým školám raritou. Děti si dle mého názoru díky těmto aktivitám prohlubují své přátelské vztahy mezi sebou a to musí zákonitě vést i k větší pohodě během výuky.